Přehled dějin evropské hudby I (PDEH1, PHEU1, PDHH1)

1.     Periodizace dějin hudby – tři hlediska: obecně historické, kulturně historické, hudebně imanentní.  V čem se odlišují? Znát po jednom hlavním představiteli. Vladimír Helfert a jeho Periodizace dějin hudby (1938).

2.     Hudba v pravěku. 40 000–5 000 před Kristem. Nálezy nástrojů, malby, notové zápisy, srovnávací hudební věda, rituální funkce hudby.

3.     Hudba ve starověku. 5 000 před Kristem  – 4. století po Kristu. Exotické kultury, Mezopotámie, Egypt, Palestina. Antická řecká hudba – kithara, aulos, mytologie (Apollon, Dionýsos, Orfeus, Pan, múzy, múziké), antické drama, obdoba řeckého antického umění v antickém Římu. Písmenná notace, dochované skladby (Seikilova píseň, Euripidův Orestes). Pythagoras a jeho nauka o proporcích. Kánonikové a harmonikové (ladění).

4.     Hudba ve středověku. 4. století – 15. století.

A)   Gregoriánský chorál. Ilegální období, zdroje v židovských žalmech a syrských hymnech. Legální období – typy liturgie: byzantská, starošpanělská, starogalikánská, irská, milánská, beneventánská, starořímská. Unifikace a Řehoř Veliký. Typy gregoriánských melodií: recitativní, sylabické, melizmatické. Struktura zpěvů – liturgický recitativ, žalmový (žalm, kantikum, antifona, responsorium) a nežalmový (hymnus, sekvence, tropus, duchovní hry). Nápěvné schéma žalmu, strofičnost a sylabičnost hymnu. Interpretace chorálu – sólová, sborová, antifonální, responsoriální. Liturgie – mešní a mimomešní. Části mše – stálé (ordinarium): Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei  a proměnlivé (proprium): Introitus (vstup), Graduale, Aleluja, Tractus, Offertorium (obětování), Communium (přijímání). Liturgické hodinky (officium) – 8 neeucharistických bohoslužeb během dne (např. nešpory, laudy).

B)    Paraliturgický (neliturgický) zpěv. Sylabičnost a strofičnost. Tropus a práce s ním (opakování, variování), zdroj písně, conductus (jednohlasá píseň), cantio (latinská duchovní píseň), lidová duchovní píseň (národní jazyk) - vzniklá z žalmu či litanie, nebo jako kontrafaktum. Nejstarší české památky: Hospodine, pomiluj ny (11. století, litanijní nápěv), Svatý Václave (12. století, litanijní nápěv), Buoh všemohúcí (14. století, kontrafaktum sekcence Victimae paschali laudes), Jezukriste, štědrý kněže (14. století, nejvyspělejší píseň), lejch (komplikovaná forma prokomponovaného nápěvu, střídání sylabických a melizmatických pasáží, cantigas (španělské písně).

C)    Světský jednohlas. Epické i lyrické náměty, francouzská dvorní lyrika. Trubadúři v jižní Francii (*kolem 1100), Vilém IX. Akvitánský, Bernard de Ventadorn, Marcabru. Truvéři (*1200) Richard Lví srdce, Adam de la Halle, Blondel de Nesle. Minnesang v Německu (polovina 12. století), Heinrich von Meissen, Walther von der Vogelweide, Václav II. Hudebně se všichni podobají – zpěv s doprovodem nástroje (loutna), náměty. Žákovská poezie, vaganti, makarónština, písně rondelového typu s refrénem (rondeau, virelai, ballade). Hudební teorie – 8 církevních stupnic (modů), hudba coby matematická disciplína jako součást septem artes liberales.

D)   Vícehlasá hudba. Původnost? Racionální moment x mimoevropským kulturám. Vícehlas jen v některých částech liturgie (lekce, sekvence, tropy, verše, responsoria). Fáze vícehlasu:

a)     raná (polovina 9. století až polovina 11. století), Aldhelm, Hucbaldovské organum v 4 a 5, syrrytmie, vox principalis nahoře, vox organalis dole, organum přísné (v dokonalých konsonancích), organum volné (i jiné intervaly – protipohyb, stranný pohyb, křížení hlasů), Johannes Scot Erigena, Musica enchiriadis, G. z Arezza.

b)     přechodná (polovina 11. století až polovina 12. století), vox organalis nad vox principalis, protipohyb, křížení hlasů, discantus – vrchní hlas s 2–3 notami proti vox principalis, Johannes Cottonius,

c)     nová (od poloviny 12. století), notový zápis, volné organum, vox principalis = cantus firmus dole, dlouhé hodnoty, horní hlas melizmatický. Notredamská škola (1150-1230), Leoninus (organista, organum duplum, natáhl původní gregorián), Perotinus (discantor, pokrátil organální pasáže a opatřil je diskantovou technikou = clausule, modální rytmus, psal také organum triplum a quadruplum), Magnus liber organi de graduali et antifonario. Hlavní formy: staré organum, nové (volné) organum, conductus (akordický styl, cantus prius factus), moteto (otextování clausule).

d)     Ars antiqua (1230-1300). Starší menzurální notace, nota simplex, formy: nové organum, conductus, moteto. Jak vypadaly? Kolik hlasů? Představitelé: Franco Kolínský, Petrus de Cruce, Adam de la Halle.

e)     Ars nova (1320-1380). Internacionalizace umění. Francie, Philipp de Vitry – spis Ars nova – zrovnoprávnění dvoudobého a třídobého dělení notových hodnot, tercie a sexty nedokonalými konsonancemi, izorytmie (color, talea), Guillaume de Machaut – izorytmie ve všech hlasech, hoquettus, musica falsa/ficta, motetová technika (Messe de Notre Dame a její primát), kantiléna (světská, hlavní hlas nahoře), ars subtilior (1380-1400). Itálie, trecento, dolce stil nuovo, madrigal, balatta, caccia (jak vypadaly?), Jacopo da Bologna, Francesco Landini. Anglie – gymel (tercie a sexty, lidová technika skandinávská), anglické organum, anglický discantus (faburden, anglické moteto), rotta Letní kánon, ostinátní doprovod, Lionel Power.

5.     Hudba v období renesance. 15. – 16. století. Termíny renesance, humanismus, franko-vlámská polyfonie, nizozemská vokální polyfonie. Rysy renesanční hudby: autonomní umělecký projev, opus perfectum, melodie, rytmus, hlasy chápány simultánně, polyfonie s pravidly kontrapunktu, vertikálně chápané souzvuky, čtyřhlas normou, dur-moll x modům, parodie, a cappella, colla parte, instrumentální hudba, bílá menzurální notace, vrchol benátská škola (v čem předznamenala baroko?), římská škola. H. H. Eggebrecht – Musik in Abendland (Mnichov 1991) – 6 generací. J. Desprez, M. Luther, G.  P. da Palestrina, O. di Lasso, P. de Monte, C. G. da Venosa, A.  a G. Gabrieli, C. Monteverdi. Hlavní formy duchovní hudby: mše, moteto, oficium, světské hudby: diskantová píseň, pařížský chanson, italský madrigal, německá tenorová píseň, anglický air, Johannes Tinctoris – pravidla kontrapunktu, Glareanus – Dodekachordon 1547 (aiolská a jónská stupnice), Giuseppe Zarlino – Le institutioni harmoniche 1558 (durový a morový trojzvuk).

 

Okruhy

 

1. Periodizace dějin hudby a její typy, základní literatura.

2. Hudba v období pravěku a starověku. Antické Řecko a Řím.

3. Křesťanský bohoslužebný zpěv.

3. Paraliturgický jednohlas.

4. Světský jednohlas.

5. Vznik a fáze rozvoje vícehlasu, notredamská škola.

6. Ars antiqua, ars nova, hudba v období renesance.

7. Hudba v období baroka. Opera a oratorium.

8. Barokní instrumentální formy, koncertantní princip, J. S. Bach a G. F. Händel.

9. Hudba v období klasicismu. Opera.

10. Sonátová forma a symfonie v klasicismu.

11. J. Haydn, W. A. Mozart a L. v. Beethoven.

12. Okolnosti vývoje hudby v českých zemích.

 

Music OlomoucmusicologicaolomucensiapopkonferenceFB KMUpruvodce pro 1. rocnikyStuduj muzikologiiStuduj uměnověduStudijní oboryStuduj na UPŽurnál online
Aktualizováno: 29. 9. 14, vytvořeno: 29. 10. 13,

Přihlásit

Pro přihlášení na web zadejte svoje uživatelské jméno a heslo: